Dejte to prosím vědět také přátelům a známým.

Předem děkuju za případné tipy, pro další dotazy a podrobnosti jsem kdykoliv k dispozici na telefonu nebo mailu perlickanadne@seznam.cz.

Z.Š.

Tato změna se týká
také občanských sdružení, která se zúčastňují výběrových dotačních řízení
Ministerstva kultury na podporu neprofesionálních uměleckých aktivit.

Důležitou změnou, která vyplývá z nových Zásad, je požadavek formulovaný v
Části druhé (Postup při poskytování dotací) v bodě 21) písmeno i, který
stanovuje, že podmínkou pro poskytnutí dotace pro NNO, tedy i občanská
sdružení, je, aby vedla podvojné účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o
účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Dovolujeme si vás upozornit, že
jde o zásadní změnu v podmínkách pro účast ve výběrových řízení, která může
mít na činnost občanských sdružení a iniciativy občanů v oblasti
neprofesionální kultury (včetně dětských estetických aktivit), velmi neblahý
vliv.
Chtěli bychom dosáhnout zmírnění tohoto vládního usnesení a navrhujeme Vám,
abyste se připojili k naší výzvě. Všechny potřebné získáte na adrese
http://petice.nipos-mk.cz> http://petice.nipos-mk.cz

http://janajirasko.rajce.idnes.cz/LITERARNI_VYSOCINA_2010/

Povzbuzen zprávami o literárním Klondaiku v Chotěboři, vydal jsem se překonat oblé vrcholky neznámé Vysočiny, abych stůj co stůj na vlastní oči spatřil, jak se rýžuje poezie. Cesta zpočátku probíhala kupodivu bez větších přepážek. Modrá obloha jako v Kalifornii a horko, které uspalo i nepříjemný hmyz. Přesto bylo ve vzduchu cítit dusno, které nevěštilo nic dobrého.
Zbývalo mi ještě několik mil k břehům jezera Velké Dářko, když jsem na stromě uviděl namalován černý šíp v oranžovém poli. Neklamné znamení, že mám uhnout z cesty, protože indiáni z kmene Silničářů vykopali válečnou silnici.

Chtica nechtica jsem musel se svým koněm, kterému nostalgicky říkám Citroen Třetí, i když je to kobyla, objet nebezpečné území po vyznačené objížďce. Úzká cesta klikatící se přes lesnaté vrcholky Vysočiny, plná nebezpečných kráterů, zřejmě vybombardovaných rojem meteoritů, nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jsem docela obstojný lyžař a zvládl jsem i paralelní slalom. Ale tady? Tady jezdí auta slalom proti sobě! Šílenost hodná Steva Fossetta.
Když můj kůň vletěl do jednoho z kráterů, až po okraj zalitého močůvkou z malého ranče ve svahu, byl náraz tak prudký, že jsem mému koni málem urval přední nápravu. Hned, co jsem po nárazu uvolnil sanice, které se mi nárazem do sebe zaklesly jak zápasníci sumo, vykřikl jsem: „Do prdele.“
Normálně takhle nemluvím, ale po tomhle výkřiku se mi ulevilo jako sviňa.
Když jsem svého oře konečně zaparkoval nedaleko saloonu Junior, únavu z cesty vystřídalo napětí a zvědavost. Hned u schodů v předsálí saloonu nikdo nebyl, jen stůl s opuštěnou pokladničkou. Ta ale neměla mezi držadlem tu roztomilou mezeru, jako má moje prasátko doma na nočním stolku. Tak jsem svůj dolar zastrčil zpátky do kapsy.
U plně obsazeného baru jsem si objednal pivo. Ještě jsem ani nezkontroloval, jestli barman nešidí, a už se na mne pověsila hezká ženská.
„Budeš zde celý den?“
„To se ví že jo,“ natěšeně jsem vycenil kelčáky a hleděl do modrých očí.
„Tak mi dáš 150 korun.“
Říkám si: „Kurňa, U šesti stehen jsem byl už víckrát, ale platil jsem vždycky až potom. Ale co, je to dobrá cena, tak proč ne.“
Skasírovala mne a říká: „Já jsem pokladní.“
„Já jsem Leoš,“ křením se pořád jako vůl.
Evidentně jí to nezajímalo. Postavil se za ni jakýsi obrovský chlap, lascivně se před ním spustila z baržidle dolů a nevěnovala mi ani pohled. To je osud. Věru, nejsem lehko živ.
Vzal jsem pivo a šel do sálu. Nabito jak v Edenu, když hrají Klokani se Slávií, atmosféra jak v baptistickém kostele. Mladý kazatel Pavel Luther, king hudebního podsvětí, pobíhal mezi stoly s mikrofonem v ruce a ponoukal pravověrné ke zpovědi. To se mu za dopoledne povedlo dvakrát.
Poprvé, když přiměl hříšníky Marka Kožušníka a Janu Jiráskovou k přiznání jak se potkali,minuli, a zase potkali. Ach to míjení. Zrovna o tom píšu Radaně Šatánkové.
A podruhé, když jakýsi Dr., jehož vyprávění doprovázela drnkáním na kytaru pohledná zdravotnice, líčil jak jede medička na saních. Jak se nakonec ukázalo, vtipný Dr. byl Saša Gr. a muzicírovala Jana Kuklová. Slušelo jim to.
Pivo i oba párečky mi přišly k chuti. Bylo něco po poledni, tedy čas poohlédnou se po pořádném steaku. V kuchyni bylo znát, jaké prsty má italská mafie. Kromě kuchaře, dokázala sem prosadit i hranolky s rybími prsty.
Vtažen do víru událostí, nechal jsem se strhnout k hazardní hře jménem autorské čtení. Prsty (zase?) v tom měl opět ten šikovný a sympatický Lutner-ácký kazatel. Aby přihlížející a zkušení hráči v lokále nepoznali že jsem nováček a tuto hru zkouším úplně poprvé, blafoval jsem falešným jménem. Mám totiž v mikrofonu protivný hlas (prý to ale není mikrofonem), neumím recitovat a jsem trémista.
O mém protihráči šly zvěsti, že získal již nejedno uznání. Měl jsem ale štěstí. Nebyl to vznětlivý pistolník a byl gentleman. Musel pocházet z Dalekého Polska, protože se jmenoval Dalek Polanský. V nastalém zmatku po skončené hře jsem mu ani nestačil vyseknout poklonu. Dodatečně – díky Dalku.
Ostatní soupeřící dvojice neustále zvyšovaly sázky na kvalitu a hrozilo, že dojde na kolty. Provozovatelka saloonu, starostmi opředená Zora Šimůnková raději uzavřela sázení a pro uklidnění pozvala na scénu mystickou harfenistku, která svým uměním a zjevem umravnila i ty největší drsňáky.
Po vyhlášení vítězů hned v několika kategoriích vypuklo obecné veselí. To se ještě vystupňovalo, když kdosi vykřikl: „Už jsme doma.“ Pěkná békovina. V ten moment se roztrhla oblaka a rozpoutala peklo.
Využil jsem okamžiku kdy nebe potmělo a nepoznán jsem se v té slotě vydal na zpáteční cestu. Znovu jsem musel objíždět nepřátelské území Silničářů, v bouři jsem sjel z cesty a zajel si dobrých dvacet mil.
Moje kobyla s mužským jménem Citroen Třetí zvládla i děsivě rozvodněné silnice, včas uhýbala padajícím větvím, aby mne v pořádku dovezla až do New City aus Morava, kde opět vládlo počasí jak ve Frisku.
Později jsem se ve Financial Times dočetl, že druhý den se vyjasnilo i v Chotěboři. Bodejť by ne, když přijela Jarmeel Moosová.
Jak říkám, z extrému do extrému. Tak ahoj, kamarádi.

Literární Vysočina tentokrát s tancem sv. Víta Romana Szpuka

Ráno jsem nasedla se svým mužem v Ústí nad Labem do vlaku za velikého lijáku a bouření ze všech stran. Lidičky, to byla taková krása! Ten vlhký vzduch a to ochlazení. Připadala jsem si jako žába, která dýchá pokožkou celého těla. A pak, jela jsem opět na Literární Vysočinu do půvabné Chotěboře. Těšila jsem se na staré známé tváře a na knížky, které si tam zakoupím. Ve vlaku z Havlíčkova Brodu jsem po chvíli identifikovala Romana Szpuka, kterého jsem znala z některých jeho básní a z fotek. Dokonce jsem si náhodně sedla ve vlaku naproti němu a po chvíli ho oslovila, zda je to skutečně on. A byl! Hned ve vlaku jsem si nechala osvětlit meteorologický výraz „húlava“ (Roman, který pracuje jako meteorolog, kromě výkladu tohoto termínu mi zdůraznil důležitost samohlásky „ú“ a nikoliv „ů“ v onom slově). Pokud se ptáte, co to je „húlava“, najděte si laskavě svého Szpuka někde ve vlaku a troufněte si ho oslovit jako já.

Na nádraží v Chotěboři plna očekávání již postávala Zorka Šimůnková a cesta do místního kulturního domu nám rychle uběhla. Okamžitě jsme navštívili bar. Bramboráčky společně s kuřecím masem našim hladovým žaludkům udělaly dobře. A co bylo dál? No, samozřejmě vychlazené pivo! Pak nákup básnických sbírek a cédeček, radost ze známých tváří a vyhlášení výsledků. Moc se mi líbila harfa Zbyňky Šolcové, tedy líbila se mi i Zbyňka (prosím bez lesbického podtextu) a líbilo se mi hlavně to, co její prsty vyluzovaly na strunách ne často viděného a slyšeného hudebního nástroje. Byl to zážitek. Lenka Lehkoživová se přiznala, že dokonce při té harfě utrousila i slzičku, jak ji to sebralo. Napadlo vás někdy, že harfa je vlastně rám, ve kterém stále prší? Tak to je třeba si uvědomit. Protože Zbyňka Šolcová kromě jímavé hudby vykouzlila harfou i déšť. A spustila ho takovou silou, že jsme museli zavřít všechna okna, abychom uchránili kulturák před vytopením.
Večerní koncert kapely „Už jsme doma“ si nejvíce užil Roman Szpuk. Tančil tak zběsile a náruživě po celou dobu koncertu, že představa, že bych jen pět minut měla sebou mrskat jako Roman, už ve mně vyvolávala těžkou blokádu zad s akutním onemocněním všech kloubů minimálně se čtrnáctidenní neschopenkou.
Zbytek večera jsme strávili poblíž baru za zvuku kytary a zpěvu. Při odchodu na nocleh v internátu jsem na chodníku byla nucena uspořádat provoz páskovek hajních. Tito krásní šnečci s ulitami s červenými proužky a v tolika odstínech ulit od oranžové po šedavou, svým šnečím tempem brouzdali napříč chodníkem plného deště. A vzhledem k tomu, že by skončili pod botami chodců, bylo je nutné zavčasu správně nasměrovat nebo přemístit. Muž na mě mlčky koukal a kouřil cigaretu. Mlčel. Nepřemisťoval. A moknul. Věděl, že nejsem opilá a věděl, že je stejně zbytečné, mi cokoliv říkat. Mé úlety ohledně živočichů, zrovna tak jako psaní poezie, už mi dávno přestal rozmlouvat. ( A to si přál mít vždy vedle sebe normální ženskou)!
Noc plakala po velikých vedrech až do rána. Dokonce i den nebyl s deštěm k utišení. Po cestě na nádraží jsme uviděli na ulici mrtvou velikou zelenou žábu (na rosničku moc velkou, na skokana zeleného moc rosničkovou).
„Vidíš, tu klepla z toho deště pepka nebo dostala infarkt!“ pravil muž.
„Ne, že ji budeš teď tady oplakávat. Vlak nepočká!“
(Inu, co byste čekali od cynika)!?
Je zvláštní a krásný kraj tato Vysočina, je zvláštní i Chotěboř, kde přímo ve městě se to hemží jednou do roka básníky a povídkáři a jinou podivnou havětí. Nemyslíte?

1. Marek Kožušník (Praha)
2. Václav Franc (Nová Paka)
3. Antonín Šlechta (Úpice)

Čestné uznání
Milan Čechura (Plzeň), Marek Mittaš (Prievidza), Ján Pochanič (Podhoroď)

1. Richard Vysloužil (Palkovice)
2. Táňa Nováková (Ústí nad Labem)
3. Martin Kubek (Brno)

Čestné uznání
Helena Niklausová (Praha), Lenka Šimková (Žilina, okr.Kladno)

Zároveň děkuju Romanovi Szpukovi, který fotil, když já nemohla.