První z ohlasů poslala Táňa Nováková, děkujeme.
Literární Vysočina tentokrát s tancem sv. Víta Romana Szpuka
Ráno jsem nasedla se svým mužem v Ústí nad Labem do vlaku za velikého lijáku a bouření ze všech stran. Lidičky, to byla taková krása! Ten vlhký vzduch a to ochlazení. Připadala jsem si jako žába, která dýchá pokožkou celého těla. A pak, jela jsem opět na Literární Vysočinu do půvabné Chotěboře. Těšila jsem se na staré známé tváře a na knížky, které si tam zakoupím. Ve vlaku z Havlíčkova Brodu jsem po chvíli identifikovala Romana Szpuka, kterého jsem znala z některých jeho básní a z fotek. Dokonce jsem si náhodně sedla ve vlaku naproti němu a po chvíli ho oslovila, zda je to skutečně on. A byl! Hned ve vlaku jsem si nechala osvětlit meteorologický výraz „húlava“ (Roman, který pracuje jako meteorolog, kromě výkladu tohoto termínu mi zdůraznil důležitost samohlásky „ú“ a nikoliv „ů“ v onom slově). Pokud se ptáte, co to je „húlava“, najděte si laskavě svého Szpuka někde ve vlaku a troufněte si ho oslovit jako já.
Na nádraží v Chotěboři plna očekávání již postávala Zorka Šimůnková a cesta do místního kulturního domu nám rychle uběhla. Okamžitě jsme navštívili bar. Bramboráčky společně s kuřecím masem našim hladovým žaludkům udělaly dobře. A co bylo dál? No, samozřejmě vychlazené pivo! Pak nákup básnických sbírek a cédeček, radost ze známých tváří a vyhlášení výsledků. Moc se mi líbila harfa Zbyňky Šolcové, tedy líbila se mi i Zbyňka (prosím bez lesbického podtextu) a líbilo se mi hlavně to, co její prsty vyluzovaly na strunách ne často viděného a slyšeného hudebního nástroje. Byl to zážitek. Lenka Lehkoživová se přiznala, že dokonce při té harfě utrousila i slzičku, jak ji to sebralo. Napadlo vás někdy, že harfa je vlastně rám, ve kterém stále prší? Tak to je třeba si uvědomit. Protože Zbyňka Šolcová kromě jímavé hudby vykouzlila harfou i déšť. A spustila ho takovou silou, že jsme museli zavřít všechna okna, abychom uchránili kulturák před vytopením.
Večerní koncert kapely „Už jsme doma“ si nejvíce užil Roman Szpuk. Tančil tak zběsile a náruživě po celou dobu koncertu, že představa, že bych jen pět minut měla sebou mrskat jako Roman, už ve mně vyvolávala těžkou blokádu zad s akutním onemocněním všech kloubů minimálně se čtrnáctidenní neschopenkou.
Zbytek večera jsme strávili poblíž baru za zvuku kytary a zpěvu. Při odchodu na nocleh v internátu jsem na chodníku byla nucena uspořádat provoz páskovek hajních. Tito krásní šnečci s ulitami s červenými proužky a v tolika odstínech ulit od oranžové po šedavou, svým šnečím tempem brouzdali napříč chodníkem plného deště. A vzhledem k tomu, že by skončili pod botami chodců, bylo je nutné zavčasu správně nasměrovat nebo přemístit. Muž na mě mlčky koukal a kouřil cigaretu. Mlčel. Nepřemisťoval. A moknul. Věděl, že nejsem opilá a věděl, že je stejně zbytečné, mi cokoliv říkat. Mé úlety ohledně živočichů, zrovna tak jako psaní poezie, už mi dávno přestal rozmlouvat. ( A to si přál mít vždy vedle sebe normální ženskou)!
Noc plakala po velikých vedrech až do rána. Dokonce i den nebyl s deštěm k utišení. Po cestě na nádraží jsme uviděli na ulici mrtvou velikou zelenou žábu (na rosničku moc velkou, na skokana zeleného moc rosničkovou).
„Vidíš, tu klepla z toho deště pepka nebo dostala infarkt!“ pravil muž.
„Ne, že ji budeš teď tady oplakávat. Vlak nepočká!“
(Inu, co byste čekali od cynika)!?
Je zvláštní a krásný kraj tato Vysočina, je zvláštní i Chotěboř, kde přímo ve městě se to hemží jednou do roka básníky a povídkáři a jinou podivnou havětí. Nemyslíte?