Literární Vysočina, z extrému do extrému
Povzbuzen zprávami o literárním Klondaiku v Chotěboři, vydal jsem se překonat oblé vrcholky neznámé Vysočiny, abych stůj co stůj na vlastní oči spatřil, jak se rýžuje poezie. Cesta zpočátku probíhala kupodivu bez větších přepážek. Modrá obloha jako v Kalifornii a horko, které uspalo i nepříjemný hmyz. Přesto bylo ve vzduchu cítit dusno, které nevěštilo nic dobrého.
Zbývalo mi ještě několik mil k břehům jezera Velké Dářko, když jsem na stromě uviděl namalován černý šíp v oranžovém poli. Neklamné znamení, že mám uhnout z cesty, protože indiáni z kmene Silničářů vykopali válečnou silnici.
Chtica nechtica jsem musel se svým koněm, kterému nostalgicky říkám Citroen Třetí, i když je to kobyla, objet nebezpečné území po vyznačené objížďce. Úzká cesta klikatící se přes lesnaté vrcholky Vysočiny, plná nebezpečných kráterů, zřejmě vybombardovaných rojem meteoritů, nebyla žádná procházka růžovým sadem. Jsem docela obstojný lyžař a zvládl jsem i paralelní slalom. Ale tady? Tady jezdí auta slalom proti sobě! Šílenost hodná Steva Fossetta.
Když můj kůň vletěl do jednoho z kráterů, až po okraj zalitého močůvkou z malého ranče ve svahu, byl náraz tak prudký, že jsem mému koni málem urval přední nápravu. Hned, co jsem po nárazu uvolnil sanice, které se mi nárazem do sebe zaklesly jak zápasníci sumo, vykřikl jsem: „Do prdele.“
Normálně takhle nemluvím, ale po tomhle výkřiku se mi ulevilo jako sviňa.
Když jsem svého oře konečně zaparkoval nedaleko saloonu Junior, únavu z cesty vystřídalo napětí a zvědavost. Hned u schodů v předsálí saloonu nikdo nebyl, jen stůl s opuštěnou pokladničkou. Ta ale neměla mezi držadlem tu roztomilou mezeru, jako má moje prasátko doma na nočním stolku. Tak jsem svůj dolar zastrčil zpátky do kapsy.
U plně obsazeného baru jsem si objednal pivo. Ještě jsem ani nezkontroloval, jestli barman nešidí, a už se na mne pověsila hezká ženská.
„Budeš zde celý den?“
„To se ví že jo,“ natěšeně jsem vycenil kelčáky a hleděl do modrých očí.
„Tak mi dáš 150 korun.“
Říkám si: „Kurňa, U šesti stehen jsem byl už víckrát, ale platil jsem vždycky až potom. Ale co, je to dobrá cena, tak proč ne.“
Skasírovala mne a říká: „Já jsem pokladní.“
„Já jsem Leoš,“ křením se pořád jako vůl.
Evidentně jí to nezajímalo. Postavil se za ni jakýsi obrovský chlap, lascivně se před ním spustila z baržidle dolů a nevěnovala mi ani pohled. To je osud. Věru, nejsem lehko živ.
Vzal jsem pivo a šel do sálu. Nabito jak v Edenu, když hrají Klokani se Slávií, atmosféra jak v baptistickém kostele. Mladý kazatel Pavel Luther, king hudebního podsvětí, pobíhal mezi stoly s mikrofonem v ruce a ponoukal pravověrné ke zpovědi. To se mu za dopoledne povedlo dvakrát.
Poprvé, když přiměl hříšníky Marka Kožušníka a Janu Jiráskovou k přiznání jak se potkali,minuli, a zase potkali. Ach to míjení. Zrovna o tom píšu Radaně Šatánkové.
A podruhé, když jakýsi Dr., jehož vyprávění doprovázela drnkáním na kytaru pohledná zdravotnice, líčil jak jede medička na saních. Jak se nakonec ukázalo, vtipný Dr. byl Saša Gr. a muzicírovala Jana Kuklová. Slušelo jim to.
Pivo i oba párečky mi přišly k chuti. Bylo něco po poledni, tedy čas poohlédnou se po pořádném steaku. V kuchyni bylo znát, jaké prsty má italská mafie. Kromě kuchaře, dokázala sem prosadit i hranolky s rybími prsty.
Vtažen do víru událostí, nechal jsem se strhnout k hazardní hře jménem autorské čtení. Prsty (zase?) v tom měl opět ten šikovný a sympatický Lutner-ácký kazatel. Aby přihlížející a zkušení hráči v lokále nepoznali že jsem nováček a tuto hru zkouším úplně poprvé, blafoval jsem falešným jménem. Mám totiž v mikrofonu protivný hlas (prý to ale není mikrofonem), neumím recitovat a jsem trémista.
O mém protihráči šly zvěsti, že získal již nejedno uznání. Měl jsem ale štěstí. Nebyl to vznětlivý pistolník a byl gentleman. Musel pocházet z Dalekého Polska, protože se jmenoval Dalek Polanský. V nastalém zmatku po skončené hře jsem mu ani nestačil vyseknout poklonu. Dodatečně – díky Dalku.
Ostatní soupeřící dvojice neustále zvyšovaly sázky na kvalitu a hrozilo, že dojde na kolty. Provozovatelka saloonu, starostmi opředená Zora Šimůnková raději uzavřela sázení a pro uklidnění pozvala na scénu mystickou harfenistku, která svým uměním a zjevem umravnila i ty největší drsňáky.
Po vyhlášení vítězů hned v několika kategoriích vypuklo obecné veselí. To se ještě vystupňovalo, když kdosi vykřikl: „Už jsme doma.“ Pěkná békovina. V ten moment se roztrhla oblaka a rozpoutala peklo.
Využil jsem okamžiku kdy nebe potmělo a nepoznán jsem se v té slotě vydal na zpáteční cestu. Znovu jsem musel objíždět nepřátelské území Silničářů, v bouři jsem sjel z cesty a zajel si dobrých dvacet mil.
Moje kobyla s mužským jménem Citroen Třetí zvládla i děsivě rozvodněné silnice, včas uhýbala padajícím větvím, aby mne v pořádku dovezla až do New City aus Morava, kde opět vládlo počasí jak ve Frisku.
Později jsem se ve Financial Times dočetl, že druhý den se vyjasnilo i v Chotěboři. Bodejť by ne, když přijela Jarmeel Moosová.
Jak říkám, z extrému do extrému. Tak ahoj, kamarádi.